Inspirace lehkostí větru na Pražském jaru

Lidove noviny  29 May 2017  JINDŘICH BÁLEK  

Vedle vokálního souboru La Compagnia del Madrigale přijel na letošní Pražské jaro druhý věhlasný soubor staré hudby – The Orchestra of the Age of Enlightment, anglický soubor, jehož název překládáme jako Orchestr osvícenského věku. Navíc ve čtvrtek vystoupil pod vedením Williama Christieho, který je v tomto oboru stejně slavný jako Barenboim mezi světovými orchestry. Před časem přijel i se svým souborem Les Arts Florissant a provedli v Národním di- vadle koncertně celou Rameauovou operu Les Indes galantes. Tentokrát musela v Rudolfinu stačit posluchačům suita orchestrálních čísel z této opery – vedle dalších orchestrálních suit od Bacha, Campry a Fischera.

Dvaasedmdesátiletý Christie je stále mimořádně energickým dirigentem, který vede ansámbl jistou rukou. Zvuk je homogenní, hráči skvěle technicky disponováni a v obsazení zhruba dvaceti hráčů dokáže vytvořit opravdu velký zvuk, v některých momentech snad až příliš. Ukázalo se, že jeho doménou je opravdu zdobná fran- couzská hudba Camprova a Rameauova. Jednotlivé tance mají své programní názvy a někdy imitují přírodní výjevy. Zvláště působivé byly vzdušné části s názvem Air, což lze překládat jako píseň na způsob árie, ale je tu zároveň inspirace lehkostí větru. Naproti tomu dvě orchestrální suity Johanna Sebastiana Bacha byly navzdory všem kvalitám zahrány snad až příliš na efekt a ve virtuózních tempech. Nuancí ve frázování bylo u Bacha méně, takže se místy dostavoval dojem jisté jednotvárnosti; i když si to neuvědomujeme, jsou i soubory dobových ná- strojů stále více tlačeny do silného, každým coulem profesionálního a koncertantního hraní. Sympatické ovšem bylo, že přišlo znalé a soustředěné publikum, které ocenilo soubor srdečně, aniž by demonstrativně vstávalo ze sedadel.

Neposedné publikum

Naopak na pátečním zahajovacím koncertu Víkendu komorní hudby část publika tvrdošíjně tleskala po každé větě Brahmsova i Dvořákova klavírního tria. A všichni tři vynikající interpreti byli až překvapeni – klavírista Alexander Lonquich, houslistka Wilde Frang a violoncellista Nicolas Altstaedt. Pianista Lonquich má skvělou techniku a mimořádně inteligentní způsob hraní, cellista měl krásný sytý tón a houslistka tón menší a jemnější. Slyšeli jsme tedy spíše tři skvělé hráče než klavírní trio jako soubor. Hráli dvě mistrovská díla, která podobný přístup lehce unesou. Komorní hudba ovšem může být ještě o něčem jiném. Sílu sehraného ansámblu pak během víkendu ukázaly spíše jiné soubory. Sehraný a bohatě nuancovaný společný zvuk, ve kterém je klavír chvíli ozdobou a za chvíli nenápadným doprovodem, ukázalo Dvořákovo klavírní kvarteto se Slávkou Vernerovou u klavíru. Program byl dvořákovský jen z poloviny a zazněla i pozoruhodná světová premiéra kvartetu Karla Janovického. I když pro toto obsazení neexistuje tak velký repertoár, byla znát velká péče o každý zvukový detail vzájemné souhry a vypěstované společné cítění. Jen tak působí komorní hudba opravdu bohatě a mnohotvárně – jako promyšlený živý dialog různých hlasů.

Autor je redaktor ČRo

http://www.pressreader.com/czech-republic/lidove-noviny/20170529/281702614666591